Historie karaoke
Koncept vytváření studiových nahrávek, které postrádají vokály (nebo alespoň vedoucí vokály), existuje zřejmě stejně dlouho jako nahrávání samotné.
Mnoho umělců, ať již profesionálních či amatérských, se často dostává do situace, kdy je používání vlastní kapely nebo orchestru při vystoupení z nejrůznějších důvodů (např. logistických nebo finančních) nemožné.
Tuto situaci tak následně řeší použitím "karaoke" nahrávky, kterou si připravili předtím a chybí zde pouze jejich hlas (nezaměňovat s tzv. playbackem, kdy je v nahrávce obsažen i hlas a umělec při vystoupení pouze "špulí rty" do rytmu).
O tom, kdo vymyslel karaoke v tom smyslu, v jakém ho známe dnes, se stále vedou spory. Nejpravděpodobněji se jeví varianta, že karaoke vynalezl japonský hudebník jménem Daisuke Inoue v Kobe v Japonsku v roce 1971.
Poté, co se tato (nejen) společenská zábava stala populární v Japonsku, rozšířilo se karaoke v 80. letech po východní a jihovýchodní Asii a následně i po celém světě.
Vše začalo tím, že byl Daisuke Inoue stálými hosty podniku, kde hrál, často žádán, o záznam svého vystoupení (Inou byl především bubeník), aby si na jeho doprovod mohli hosté zpívat, i když budou např. na dovolené.
Inoue se chopil příležitosti a sestrojil magnetofon, který danou skladbu za 100 jenů přehrál.
Časem se tyto přístroje rozšířili do barů, restaurací a hotelů a následně vznikly i specializované karaoke bary, ve kterých byly separátní karaoke boxy.
V roce 2004 byla Inouemu udělena Ig Nobelova cena ("odlehčená" verze plnohodnotné nobelovy ceny) za mír právě za vynález karaoke, neboť tím údajně přispěl ke vzájemnému zbližování velkého množství lidí.
Inoue se ovšem nikdy neobtěžoval tento svůj vynález patentovat, čímž jednak ztratil možnost stát jedním z nejbohatších mužů Japonska, a jednak se tím vystavil mnoha pozdějším patentovým sporům.
Další články: